Motto:

Je to staré lidské právo, když má člověk touhu, aby povstal, obul si boty a vyšel ze dveří svého domova do světa tam, kam chce. A aby se mohl zase vrátit domů, musí mít svobodu odejít.

Vážení čtenáři, tak se vám opět po tříleté odmlce ozývám. Sice ne z Mount Mc Kinley Alaska, jak jsem vám slíbil, ale z putování po Peru a z výstupu na nejvyšší horu peruánských Cordillier, 6 768 m vysokého Huascaránu.

Má druhá cesta do Jižní Ameriky začala 26. května 2003 v 19:15 hod. na vídeňském letišti.

Za příjemného pondělního podvečera se naše letadlo odlepilo od ranveje a nabralo kurz na Španělsko, kde v Madridu bylo mezipřistání. Přistání proběhlo nadvakrát. To první se nepodařilo a my museli znovu na horu, obletět celý Madrid a po půl hodině znovu zkusit přistání. Až po bezpečném přistání se kapitán omlouval za zdržení a závadu v elektronice, která nedovolila první přistání. Při vystupování jsem si všiml, že hasiči i sanitky byli v plné pohotovosti.

Po noci strávené v Madridu startujeme ve 12:40 hod. m.č. a čeká nás dvanáctihodinový let do hlavního města Peru-Limy.

Nyní při klidném letu nad Atlantickým oceánem je dost času, abych vás seznámil trochu s historií, trochu se zemí a trošku s plány, se kterými jsme do Peru jeli. Oproti minulým výpravám mě tentokrát dělala společnost kamarádka Dagmar, zkušená trekařka, která má za sebou Alpské štíty. Musím předeslat, že si vedla zdatně i v Andách. Plán, se kterým jsme do Peru jeli, byl rozdělen do tří částí. Aklimatizace v okolí Cuzka a Machu Picchu, trek okolo Cordillera Huayhuash (čti:Vaj-Vaš) a výstup na Huascarán a v záloze byl Santa Cruz.

Peru

Rozloha 1,285.216 km. Pro představu t.j. jako Španělsko, Portugalsko, Francie a Itálie dohromady. 21 mil. Obyvatel, hlavní město Lima. Úřední jazyky španělština, kečujština a ajmarština. Náboženství katolické 91%. Rozkládá se mezi 4 až 12 j.š. Pobřežní rovina je úzký pás pouštního charakteru. Seizmicky aktivní Andy(Cordillera) se táhnou třemi rovnoběžnými pásmy ze severu k jihu. Pásma se dělí vzato od pobřeží Tichého oceánu na Cordillera Negra, Cordillera Blanca, Cordillera Huayhuash. Dále na východ je jen tropický prales, který pokrývá dvě třetiny území Peru. Hlavní řeka Amazonka pramení na severu země.

Letíme ve výšce 9.800 m rychlostí 940km/hod., teplota venku je -45 C a proti vítr 60km/hod., a tak všechny čtyři motory běží naplno.
Do přistání je ještě chvilka a tak mně dovolte ještě trochu historie.

Když roku 1531 přišli do Peru Španělé, prožívala říše Inků období největšího rozmachu. Pizarro rychle zdolal slabý odpor Inků a říši dobyl. Pro zlato, které Pizarro ukořistil, bylo Peru nejcennější španělskou državou a velká část Jižní Ameriky byla ovládána z Limy. V roce 1821 byla vyhlášena nezávislost, poté co se Argentinský generál San Martín zmocnil Limy. Ale španělské vojsko ještě tři roky drancovalo zemi, než ji roku 1824 opustilo. Ve válkách v letech 1893 – 1941 přišlo Peru o území na jihu s velkými nalezišti ledku a zlata. Celou novodobou historii Peru se táhne nit převratů a výjimečných stavů. V roce 1980 se sice uskutečnily všeobecné volby, ale vzhledem k ekonomické krizi a extremně levicovému partyzánskému hnutí „Světová stezka“ zůstává demokracie křehká a Peru je nejzadluženějším a nejchudším státem.

Vida, jak nám ten let uběhl, palubní počítač ukazuje přelet nad rovníkem v 16:30 m.č. a v 17:50 hod. přistáváme za nevlídného mlhavého počasí v Limě. Časový posun oproti našemu času je -7 hodin. Pasové odbavení proběhlo bez problémů. Ještě trochu napětí před kolotočem / dopravník, po kterém přijíždějí zavazadla), jest-li odcestovaly i batohy.

Asi nejhorší chvíle pro cestovatele jsou první okamžiky v cizí zemi, než nasaje tamní vzduch a vmísí se mezi domorodce. Také jsme tyto chvíle prožili, umocněny ještě nevlídným městem. Ale potěšilo nás, že letenka do Cuzka je volná hned na příští den a tak zbývalo jen sehnat ubytování.

28.5. 2003 - Ráno jedeme taxíkem zpět na letiště, za světla na nás Lima působila ještě hrozivěji než v noci a jsme rádi, že zde nemusíme trávit více času. Jednocestná letenka do Cuzka stála 60 dolarů. V 9:50 hod. už jsme zase ve vzduchu. Z výšky vypadá Cuzko hezky, celé rozlehlé údolí i okolní svahy jsou posety políčky a malými nízkými domky. Uprostřed je náměstí s velkou katedrálou. Po přistání nás v hale vítala indiánská skupina a hrála El Condor pasa. Velice hezký začátek do lůna inské kultury.

Manco Capas, který stál v čele svého lidu se svou ženou – sestrou Mama Ocllo se nepohodl s okolními kmeny u břehů jezera Titicaca a vydal se na cestu za novým domovem. Došel až do oblasti Cuzka, kde se usadil. Příslušníci legendárního rodu, kteří si v oblasti zajistili vedoucí postavení, si do svého rodokmenu zařadili slunce, čímž sami sobě přiřadili božský původ. Tak vznikla vlastně říše Inků. Původně asi aymarské kmeny dohnala k odchodu od Titicaca populační krize. V době příchodu do posvátného údolí , ve kterém leží Cuzko, převyšovaly svými zemědělskými znalostmi místní obyvatele a začaly rychle dominovat. Výpady si podrobovaly okolní kmeny a tak začala vznikat říše, která se za zhruba tři sta let stala největším státním útvarem předkolumbovské Jižní Ameriky. Potomci Manco Copaca, přestože byli vítězové, zcela splynuli s místním kečujským obyvatelstvem a tak , když se při rozšiřování říše jižním směrem vrátili jako dobyvatelé zpátky k jezeru Titicaca mluvili kečujsky. V době příchodu Španělů na počátku 16.století, prožívala svůj rozkvět, ale také vážnou mocenskou krizi. Potomci posledního velkého Inky Huayna Capaca, bratři Atahualpa a Huascar, nebyli schopni se o dědictví otců podělit. Boj o moc přerostl v občanskou válku, což říši oslabilo a Španělům napomohlo k jejich snadnému dobytí. Říše se v době největší slávy rozprostírala od jižní Kolumbie až po Argentinu a Chile. (Jaká to podoba s naší historií).

Horší to bylo po opuštění letištních prostor, když jsme se dostali na ulici. Tam se na nás vrhli naháněči hotelů, taxikáři, čističi bot, různí pokoutní prodavači a ti všichni slibují ty nejlepší služby a ceny a ještě se do toho vmísí děti, které neúnavně prosí o karamelo (bonbón). Všichni tito lidé v nás vidí bohaté cizince a zdroj jejich živobytí. A my naopak nevíme, kdo v tom houfu lidí, kteří nás obklopili, má úmysl si šáhnout tu do batohu nebo do kapes. Jsou na to opravdu velmi šikovní. Neodolali jsme nejhlučnějšímu taxikáři, souhlasili s jeho cenou a nechali se odvézt do penzionu, který on určil. Penzion byl na rušné ulici a okna s výhledem na okolní kopce. Ani jsem moc nesmlouval s požadovanou cenou i když mně bylo jasné,že pro cizince je o polovinu vyšší. V pensionu nám majitel přinesl čaj z koky a tak jsme hned na počátku poznali, co je to koka, ta nás pak provázela celým pobytem v Peru. Po třídenním cestování už jsme byli rádi,že můžeme sundat boty a natáhnout znavené a opuchlé končetiny. Až v pozdním odpoledni jsme se vydali do uliček, kde bylo možné pozorovat barvitý život města. Koupili jsme si Pan con queso, tj. bílý chléb, na který se před vsunutím do pece nastrouhá ovčí sýr. V jedné ruce chléb a druhou jsme odháněli čističe bot nebo rozdávali dětem karamelo tak jsme se dostali až do centra města na Plaza de Armas. Náměstí působí starobyle. Strany náměstí jsou lemovány podloubím a na východní straně dominuje mohutná katedrála. Atmosféra zdejšího života je stejná v celém Peru. Čtvrtě obklopující centrum jsou plné stánků i volně loženého zboží pouličních prodavačů. Mezi tím se pohybuje spousta lidí, taxíků, různých šlapadel a to všechno křičí, houká, troubí, jen, aby se na sebe upozornili.

Po marném hledání turistické agentury jsme museli vzít taxi, který nás dovezl až na místo, kde se prodávaly lístky na Machu Picchu. Tam jsme zažili ten největší cenový šok. Za třídenní trek chtějí 190 dolarů. Ještě jednou mně to musela slečna opakovat a potom ještě napsat na papír, než jsem uvěřil. A to ještě musíme vzít průvodce a donkiho, tj. majitele oslíku, který nese zavazadla a ty dva živíte z vlastních zásob. Chvíli jsem se snažil usmlouvat nižší cenu, ale marně. Jak jsme se pak dověděli, práva na provozování památek v okolí Cuzka koupila nějaká společnost a té se jedná hlavně o dolary. Chudák starý Inka ten se musí obracet v hrobě, ale to je problém všech věhlasných památek.

Znechuceni jsme se vydali do pensionu. Cestou koupili lístek na autobus zpět do Limy a prošli tržiště tentokrát z masem kde ulice slouží jako popraviště všech druhů zvířat. Porce masa se rozvěsí na háčky a už se jen čeká na zákazníka, mnohdy i několik dnů. Pro lidi to má jednu nespornou výhodu: neotravují vás mouchy, protože ty všechny sedí na tom rozvěšeném mase. A bylo jich tam požehnaně.

Když už jsme se nedostali na Machu Picchu, tak několik informací o tomto zajímavém místě. Lokalitu objevil americký archeolog Hiram Bingham v červenci roku 1911. To je jisté, všechno další jsou jen dohady nebo nepodložené hypotézy. Nejpopulárnější verzí je, že M.P. bylo místem, kde Inkové shromažďovali panny slunce ke krvavým obětem. Prý byly při výzkumech nalezeny jen ženské ostatky. Na tomto by se dalo postavit tvrzení, že pevnost skrytě prožívala ještě dlouho po španělském ovládnutí Cuzka, kdy sloužila jako základna proti španělskému odboji. Ze střetů se Španěly se vracelo stále méně mužů, až zůstaly samé ženy. Další odborníci říkají, že M.P. bylo samostatný městský stát, udržující s Cuzkem jen ekonomické styky. Podle jiných je M.P. pokládán do mnohem staršího časového údobí, ještě před zrod Incké říše. Některé současné výzkumy se snaží ukázat, že Inkové o M.P. ani nevěděli, anebo jestli věděli, nikdy místo nedobývali. S říší mohly M.P. pojit jen jazykové, obchodní nebo pokrevní svazky, stejně jako s řadou míst v této horské oblasti. Nepřehledný terén kolem, jen potvrzuje, že se někdo snažil o výhodnou obranou pozici a umístění svého sídla stranou hlavních cest a tedy politických zájmů.

Tak, to je neslavné ukončení naší první části perunského cestování. Ráno jsme nastoupili do autobusu, naložili všechno, co kdo měl, my bágl a indiáni balíky, vaky a pytle se vším možným. Společným úsilím jsme pomohli naložit i ty nejtěžší kusy. Jeden indián ještě přihazuje několik otýpek dřeva a smlouvá cenu. V přátelské pohodě vyjíždíme za krásného počasí na 1200km dlouhou cestu zpět do Limy. Nejprve dlouho stoupáme serpentinama hornatým terénem a pozvolna nabíráme výšku. Míjíme velké kaktusy, občas hliněné domečky, vždy nějak přilepené ke skále, stáda ovcí nebo koz, které se potulují po cestě. Krajina se pomalu otevřela a my si to šineme vpřed vysokohorskou plání, kde je na cestě naházená spousta kamení. To je způsob protestu místních domorodců . Ale proti čemu protestují to jsme se nedověděli. Náš řidič bravurně kličkoval mezi tou spoustou kamení, někdy s námi autobus pořádně nadskočil, to když už nebylo východisko kameny objet, ale řidič po celé této kamením zaházené cestě nezastavil. Asi by nám mohl nějaký ten kámen přistát na hlavu.

Pozdě večer jsme zastavili v posledním horském městečku Nazca, ale spíše jako město je známá náhorní planina Nazca. Zde dávní Inkové do této planiny naskládali kameny v podobně různých druhů zvířat a ptáků i takových, které v té oblasti vůbec nežili. Celkový pohled a rozpoznání se naskytne až z výšky osmi set metrů.

Do Limy jsme dokodrcali v 7 hod. ráno, po 24 hodinové jízdě a opět nás vítalo to nevlídné město plné smogu. Navíc na všech křižovatkách a náměstích bylo plno po zuby ozbrojených vojáků a policistů. To minulého dne proběhla v Limě velká demonstrace. Lidem se stále snižuje, už tak nízká životní úroveň. Tak vyšli do ulic, kde už na ně čekali zbraně vojáků.. Dvanáct mladých lidí svou odvahu vyslovit svůj názor zaplatilo životem. Ostatní si vykoledovali stanné právo a zákaz nočního vycházení. V té chvíli jsem se ve vzpomínkách vrátil domů do srpnových dnů roku 1969, kdy jsme také stáli proti samopalům které drželi naši vlastní lidé.

Kde to žijeme,že jeden ničí druhého bez jakéhokoliv vážného důvodu. Z čeho vzniká taková zloba,že člověk dokáže zabít.Asi proto,že lidé nechodí sami polními pěšinami když zraje obilí,že se sami neprocházeli za časného rána mladým lesem rozezpívaným ptačím zpěvem.Lidé stále žijí pohromadě s jinými lidmi uzavřeni v klecích a přecpávají se dobrými jídly a pitím.Lidé by měli chodit ven do přírody a bačkory nechat doma pak by z nich ta zloba snad vyprchala.

Po příjezdu na jakési nádraží jsme vzali prvního taxikáře,který se namanul a bez domlouvání ceny jsme přejeli na nádraží odkud odjížděl autobus do Huarazu. Při placení si řidič řekl cenu, která mně zase vrátila na zem do reality a já si dodatečně uvědomil, že jsem cenu předem nedohodnul. No, co, snad koupil za tu cenu všem svým dětem nové boty.

Měli jsme štěstí. V 9 hodin už jsme ujížděli na sever do hor, kvůli nimž jsme tady. Zpočátku vedla silnice / jedna z mála asfaltových) podél pobřeží Tichého oceánu, pouštní krajinou bez jakékoliv vegetace a známek života. V Pativilcu řidič odbočil doprava a po chvíli jsme vjeli do širokého horského údolí, které se neustále zužovalo, až před námi zůstal horský masiv, který jsme museli přejet po úzké silničce s nekonečnými serpentinami. Ve výšce 4050 m se nám otevřela horská pampa, po levé straně na západě se tyčilo pohoří Cordillera Negro a po pravé východní Cordillera Blanca. Mezi těmito dvěma horskými masivy teče řeka Santa údolím Callejór de Huaylas. Tímto údolím jsme se dostali až do cíle našeho putování, do města Huarazu, které je srdcem provincie Ancash. Celý tento kraj je proslulý tradicí nezávislosti. V roce 1885 povstali lidé z údolí proti státu a začala válka, pro kterou se celé údolí dostalo na několik měsíců do područí povstalecké armády. Povstání podnítil místní náčelník Pedro Pablo Atusparia, ke kterému se postupně připojili starostové dalších vesnic. Vláda v Limě nechala všechny rebely zatknout a ve vězení náčelníkům ostříhaly jejich dlouhé vlasy (tradičně znak vysokého postavení), čímž je ponížili. Prostí rolníci z okolí své náčelníky osvobodili, obsadili Huaraz, vyhnali všechny státní úředníky a vydrancovali sídla bohatých obchodníků a statkářů. Povstalecké oddíly nakonec rozprášila armáda a Huaraz dobila během indiánské slavnosti.

Do Huarazu jsme se odplížili kolem 15 hodiny. V Peru se totiž nejezdí. Tam se buď plíží po nekonečných horských serpentinách nebo se kodrcá po kamenitých a prašných cestách. Po nezbytném odehnání naháněčů a prodejců jsme taxíkem dojeli na adresu, již z domova doporučenou. Ubytování bylo velice pěkné v klidné části města. Emílio, náš domácí, už o Česku něco věděl, takže nám udělal dobrou cenu. Dohodli jsme se na 15 Sole.

31. 5. 2003 - Ráno bylo krásné a ze střechy našeho domu jsme poprvé viděli majestátnost Huascaránu. Ale o tom později. Nejprve něco na aklimatizaci. Využili jsme nabídky a nechali se vyvézt po strašně krkolomné cestě místním „kolektivem“ do vesničky Lupa. Kolektivo, to je malý mikrobus pro osm lidí, je ale nafukovací. Při jedné cestě nás tam bylo dvacet a to nepočítám kozu a všechny ty slepice a všelijakou havěť.

Dál z vesničky už jsme šli po svých. Směr byl jasný. Hora Churup se tyčila před námi, nebylo kde zabloudit. Teprve zde jsme mohli nasát plnými doušky a v klidu a pohodě vychutnat atmosféru této krajiny. Trek jsme končili u jezera Lago Churup – 4500m. Zpět stejnou cestou do vesnice, kde už nás čekal řidič. Dolů to řídil asi synek toho indiána a nebylo mu více jak dvanáct roků,ale jel bravurně. Večer jsme nakoupili zásoby na desetidenní pobyt v horách Huayhuash ( VajVaš) a zašli do místní hospůdky, kde se za jeden dolar pořídí bohaté menu, včetně pití a zákusku.

1.6. 2003 - U nás doma začínal červen, nejkrásnější měsíc v roce. V Peru je od května do října zimní období, které je sice chladnější, ale zato počasí stálé. Velmi málo prší. Od listopadu do dubna je letní období, hodně mlžných dnů a díky rovníku vlhké teplo. V údolích, kde je dostatek vody, sklízejí domorodci úrodu dvakrát za rok. Na malých políčkách je vidět sklízet kukuřici a vedle kvetoucí hrášek. Ale těch míst, kde se mohou spolehnout na celoroční přítok vody je málo. Je vidět natažené několikakilometrové sítě, podobné vojenským maskovacím sítím, na kterých kondensuje mlha ta skapává do korýtek pod sítěmi a odtud stéká do nádrží, ze kterých v období sucha se voda rozvádí na políčka.

Milý čtenáři vydejte se mnou ve vzpomínkách do kraje zalitém sluncem, kde v hlubokých údolích kvetou vonící louky z nebetyčných hor stékají potoky, ze kterých se dá bezstarostně pít, kde má všechno svůj účel a smysl a kde nikde není nic zbytečného. Jen člověk, jako by se z toho pořádku vymykal, jako by se na něho nevztahovaly zákony, které ovládají přírodu.

Výchozí místo a bod, které je ještě na mapě, než vstoupíte do Bohem zapomenutého kraje, je vesnička Chiquian (čiken). Názvy budu uvádět,tak, jak je slyšelo moje ucho od místních indiánů. Do Čikenu jsme se dostali kolektivem a závěrečné klesání, to byl sjezd z výšky 4350 m do vesnice o 1200m níže a to po kamenité cestě, kde by si stěží vyhnuli dva cyklisté. Ten indián, který to řídil,musel požvýkat snad půl kila koky a zapít to ohnivou vodou, zatím co my cestující vzadu poletovali jak topol ve větru. Řidič se culil a dělalo mu náramnou radost, že za každou zatáčkou jsme se museli v autě přeskládat. Sotva jsme se vrátili do původní polohy, už byla zatáčka další a my byli znovu pod sedadly. Jak jsem později vytušil, on je to tam takový zvyk, když je v autě bledá tvář. Šťastně jsme dojeli, ale trvalo hodnou chvíli, než se uklidnila naše roztřesená kolena. Z té hrůzy při sjezdu nám v autě vypadla mapa podle které jsme měli jít. My to,ale zjistili až byl řidič i auto v prachu. To bylo zlé. Při shánění nové mapy jsem se seznámil s místní elitou,v hospodě seděli pospolu starosta, farář a policajt. Musel jsem asi vypadat moc blbě, že mě koupili piva a pisko (místní pálenka). Já je na oplátku pozval do Vizovic, že jim to doma oplatím. Ale poradili dobře, že v jedné hospodě na okraji vesnice by snad hospodský mapu mohl mít a měl. To bylo radosti. Mapa to sice byla, ale jen taková hrubě schematická. Bylo to dobrodružství podle ní se deset dní orientovat, ale když jsem vzal na pomoc slunce, měsíc a hvězdy, tak jsme se vydali na cestu. Za pomoci domorodců jsme chytili směr a vyšli do údolí tam se první noc utábořili. Společnost nám dělal hukot řeky, měsíc a souhvězdí Jižního kříže.

2.6. 2003 - Ráno začíná svítat kolem šesté hodiny. Než se uvaří a sbalí bágl je osm a my vyrážíme za krásného dne poděl potoka, plného pstruhů, ještě níže do údolí. Dnešní den nás čeká nejprve najít Rio Lamak, pak projít dlouhým údolím. Někde v údolí je pueblo Lamak ve výšce 2950 m a večer bychom chtěli tábořit v místě zvaném Cuartelhuin (Kvartelajen).To bychom chtěli,ale najít to pravé udolí když není nikde žádná značka a řeka ani potok vám neřekne jak se jmenuje, jen vesele bublá a skáče přes kamení to je problém. Tentokrát jsme měli štěstí, na poprvé našli to pravé údolí, prošli vesničkou Lamak a za ní se údolí začalo zužovat, až zůstal hluboký kaňon, kde byla jen docela malá úzká štěrbina. Tam jsme museli vejít a podělit se o místo s dravým potokem. Když se kaňon opět začal měnit v údolí, narazili jsme na malinké pueblo, snad jen o deseti hliněných chatrčích. To bylo poslední osídlené místo toho kraje. Prošli jsme někomu přes dvorek a chlívek, pozdravili starého vrásčitého indiána, který se vyhříval na slunci a pokračovali dál cestou, která nás vedla stále vzhůru do nebetyčných hor. A v této pustině najednou závora, vedle budka, jedna židle a dva policisté. Kol dokola nic než kamení a voda. Hrklo v nás pořádně, že jsme asi na nějakém vojenském území a že nás nepustí dál a my se budeme muset vracet dva dny zpět. Při těchto pochmurných myšlenkách jsme došli k závoře a zde, světe div se, jeden policajt vstal a aniž kdokoliv z nás promluvil, zdvihl závoru a my šli dál. Na co tam čekali a co hlídali je mi záhadou. Ještě jsme šli několik hodin, když u cesty stála rodinka indiánů s hromadou zavazadel ti nám naznačili, že tudy něco pojede, ať počkáme. Když jsme se ptali, kdy, řekli jen „maňana“. To znamená v místním jazyku: neurčitý, možná za hodinu, možná za týden. Už jsme si zvykali tamnímu způsobu života, že se nemá spěchat a že všechno nějak dopadne. Tak jsme tedy praštili s báglama a čekali. Dočkali jsme se pozdě odpoledně, když odněkud přikodrcala stará nákladní rachotina, naházeli nás všechny na korbu a my se kodrcali a natřásali na té kamenité cestě ještě hodnu chvíli, než jsme přijeli pod naši horu. Děkuji tomu řidiči, že nás vzal, poněvadž ten den bychom pěšky do našeho druhého tábora nedošli.

3.6. 2003 - Ráno je všude námraza, výška kolem 4000 m je znát, nejen na dýchání, ale také citelným nočním ochlazením. Tak vaříme ve stanu zalezeni do spacáků a čekáme na první sluneční paprsky. Ty přicházejí do našeho údolí kolem půl deváté a hned je nám veseleji. Vyrážíme vstříc novému dni a hned nás čeká strmé stoupání do výšky 4750 m . Po poledni jsme nahoře. Druhá strana hory Cocanan nám ukázala široké travnaté údolí a někde v dálce jsem tušili náš dnešní cíl jezero Mitukocha (Mitukoča). Při cestě do údolí se setkáváme s prvními močály na naší cestě. K jezeru docházíme, když ještě bylo ozářeno sluncem. Dobrá to chvíle hupsnout do vody a nechat se osušit a ohřát sluncem večer by se už do té vody rozhodně nechtělo. Jezero bylo na konci údolí napájené vodou z okolních ledovců. Večer u čaje a nad naší jakoby mapou jsme zjistili, že dál cesta nepokračuje a my se musíme částečně vrátit. Ale to až ráno. Večer jsme vychutnávali klid a mír u tohoto jezera.

4.6. 2003 - Cesta k tomuto jezeru byla asi hodinová zacházka a tak se vracíme ráno o jedno údolí zpět. Při postupu do tohoto správného údolí potkáváme trojici Francouzů, indiána se svou ženou, oslíka a malého houževnatého indiánského koně. Po nesmělém představení jsme zjistili, že mají plánovanou cestu přibližně stejnou jako my dva. Jak se později ukázalo, tuto skupinu a hlavně jejich průvodce nám seslal sám bůh, protože podle té naší mapky se Huayhuash (VajVaš) nedal projít. Asi bychom tam bloudili dodnes. I když šlapeme do sedla před touto skupinou, stále pokukujeme za sebe, jestli je máme na dohled a jsem rád, že nás v půli cesty dochází. Tak se zbavuji odpovědnosti s hledáním cesty a přenechávám ji pro zbytek cesty tomu mladému drobnému indiánovi a jeho ženě. Další vrchol je ve výšce 4600 m. sice nenáročného stoupání, ale musíme se držet úpatí hor, jinak je to samá bažina. Ploché sedlo překonáváme ještě před polednem a kolem druhé hodiny odpoledne docházíme k překrásnému jezeru Curhuacocha (Karlahkoča). Jezero je pod nejvyšší horou této části Cordiller 6634 m vysoké hory Yurupaja (Jarapaja). I když jsme původně chtěli jít ještě dále, bylo toto místo tak hezké, že jsme se všichni rozhodli utábořit se u tohoto jezera. (Nyní při psaní těchto vzpomínek si uvědomuji jaký tam byl babylon jazyků: angličtina, francouzština,španělština, kečujština a průvodce mluvil ajmarštinou, ale vždy jsme se ke vzájemné spokojenosti domluvili).

Na další cestu nás pět a průvodce, se domluvilo,že půjdeme zítra na lehko přes hory a donki, to je ten indián se ženou a oslíkem který nese naše batohy půjdou schůdnější cestou okolo. Večer bychom se měli sejít pod horou Jurau (Jara)

5.6. 2003 -Ráno vyrážíme podle domluvy povzbuzeni čajem z koky.Pití maté de coca má lehce posilňující účinky a usnadňuje rychlejší aklimatizaci ve výškách. Pro zvýšení účinků se přidává do nažvýkané masy kousky hmoty, zvané legía, která umožňuje účinnější vytažení drogových složek z listu. Ty pak otupují mysl a pomáhají překonat únavu a hlad. Pro místní obyvatele je žvýkání koky společenská záležitost, jako u nás pití kávy. Bohyně Matka Coca je považována za dceru Matky Země a její plody lidem pomáhají zahnat zlé síly z jejich domovů a políček. Koka se pěstuje na východních úbočích And v nadmořských výškách od 1000 metrů do 2000 tisíc m.

Kolem jezera jdeme asi hodinu a po celou tu dobu se nepohnul ani lísteček, tak můžeme sledovat věrný odraz Yurupaje a okolí na vodní hladině. Po obejití jezera přicházíme k řece a proti proudu jdeme do údolí. To končí těmi ledovcovými jezery a kolmou stěnou, přes kterou se musíme dostat. Když se nám podaří dostat se nahoru do výšky 5 540 m. bude to nejvyšší bod při tomto přechodu.

To, že píši tyto řádky, je zřejmé, že se nám to ve zdraví podařilo. Byl to, ale pěkný kus technického lezení. Nahoře jsme si poplácali po ramennou a mysleli si, že to nejhorší máme za sebou. Ale chyba. Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. Při sestupu, sice ne tak náročném jako výstup, se nám dostaly do cesty rozsáhlé bažiny. To bych si nikdy před tímto odpolednem nepomyslel,že dostat se ze zdravou kůží přes toto pole bažin bude tak náročné a nebezpečné.

Představte si šachovnicové pole, kde můžete skákat jen přes bílé políčka. Když se netrefíte a stoupnete na černé, stáhne vás to do bezedných hlubin močálu. V našem případě jsme si museli vybírat jen tmavě zelená mechová políčka. Ta byla pevná, všechno ostatní bylo více méně pružné. Tak jsme tam celé odpoledne přeskakovali, kličkovali, místy se vraceli, jen abychom neztratili pevnou půdu pod nohama. Z dálky na nás musel být legrační pohled, ale nám do smíchu opravdu nebylo. Ale přeskákali jsme všichni, sice zcela mokří, ale živí. Večer, jako by těch útrap nebylo málo, začalo ještě sněžit a k tomu všemu jsem ještě dostal (budu slušný) průjem.

6.6. 2003 - Ráno obvyklá procedura se vším tím harašením, než vyrazíme na další část přechodu. Počasí se umoudřilo. Svítí sluníčko a je příjemně teplo, jako by si nás příroda chtěla udobřit za včerejší trable. Cestou jsme potkali stádo divokých lam Vikuň. Ve volné přírodě dosti vzácná. Dnešní den se nám na závěr odvděčil koupelí v termálním bazénu. Nějaký dobrotivý indián svedl vřídlo s horkou termální vodou tak šikovně, že po třiceti metrech od pramene udělal malý bazének. Ta vřící voda než dotekla do toho bazénu se ochladila na příjemnou koupelovou teplotu. Hezký závěr dnešního dne:koupel pod zasněženými vrcholky hor. Ale ta teplá voda vzala poslední zbytky sil, takže stavíme stany v blízkosti toho bazénu. Kdyby jste se tam někdo chtěl jet vyčmácht tak to místo se jmenuje Cuartelpampa a je to kousek za jezerem Viconga do vprava.

7.6. 2003 - Sedmý den nás obrací na východní stranu hor. Brzy ráno nás slunce vytáhlo ze spacáků. Dnes nás čeká nejdelší přechod. Podle donkiho jsou na cestě dvě pětitisícová sedla, dlouhá údolí a na konci nějaké pueblo. Cesta to byla opravdu dlouhá a náročná. Zvláště to druhé sedlo, kdy už jsme byli unaveni a nohy říkaly tak už dost. Buď nám dejte nějaký životabudič anebo nás nechte odpočinout. Už nepomáhala ani koka a žaludek odmítal zpracovávat nedovařené těstoviny a všechny ty náhražky jídla, co se mu snažíme podsouvat. Člověk, když se balí na takovou cestu, kupuje všechno co je lehké a co je lehké, zpravidla to energeticky za moc nestojí. Po deseti hodinách útrap jsme opravdu došli do ztracené vesničky Huayllapa (Valjapa). Bylo to několik kameno-hliněných chýší v ústí třech kaňonů na soutoku tří potoků, ale pro nás to byl ráj na zemi. Ti dobří ajmarové se nás ujali jako vlastních dětí. Dali nám jídlo i pití a nabídli jedinou postel co ve vsi byla. Tito drobní horští indiáni s širokým hrudníkem a dobrým srdcem musí uživit sebe a svoji rodinu a to je v těch horách, každo denní boj s přírodou o přežití na políčkách velkých jak dlaň mezi spoustou kamení. Když jim úrodu vezme velká voda nebo se neurodí suchem, nebo políčka zavalí kamenná lavina, tito lidé si nejdou stěžovat do hlavního města, aby jim stát neúrodu zaplatil a když nezaplatí,tak rozmlátí o dlažbu vajíčka a rozlijí po ulici mléko.Ti lidé v těch vysokých horách vezmou železné sochory, odklidí kameny nanosí odplavenou hlínu znovu zasejí a čekají, zda.li k nim bude příroda milostivější a nechá je sklidit úrodu a s tou se ještě podělí s nějakými cizinci, ze zemí, o kterých nikdy neslyšely a ze kterých nic nemají. Když jsem večer usínal na té jediné posteli vzpomněl jsem se na asyrského krále Artaxerxa.

Ten mocný král po jedné prohrané bitvě, kdy jeho skupina věrných byla rozprášena a on několik dnů utíkal, nalezl útulek v bídné chatrči chudého sedláka. Měl velký hlad a trápila jej žízeň, ale sedlák mu mohl poskytnout jen kousek kukuřičné placky a džbánek čisté vody. Zhýčkaný král tehdy prohlásil,že mu ještě nikdy žádná lahůdka tak nechutnala a žádný dvořan mu nikdy nebyl tak milý jako tento sedláček. Asi každý tyran by měl jednou v životě spadnout do takové situace jako ten král. Lidé by pak byli skromnější, jejich srdce lidštější a na světě by se hned žilo radostněji.

8.6. 2003 -  Ráno vyspáváme po včerejší únavě a také proto, že v místnosti nejsou žádná okna. Oni okna neznají v žádné podobě. V místnosti je jen díra ve střeše na odvádění kouře. Štěbetání dětí venku nás přece jen vytáhlo ven. To bylo radosti. Všechny děti ze vsi si nás chtěly prohlédnout, šáhnout si na nás a žadonit o nějaký dárek na památku. Tak rád bych jim něco dal. Kdybych měl tu moc, chtěl bych být na tuto chvíli Mikulášem a vysypat jim na náves koš plný dárků a navrchu by byl kopačák. Kluci tam hráli fotbal, no to je silné slovo, řekněme honěnou za kusem galoše omotané hadrem,kde galoš tam celá ves.

Ještě dopoledne se balíme a vyrážíme za dalším poznáváním těchto hor. Jdeme na lehko. Jeden z indiánů se nabídl, že nám do sedla naše bágly vyveze. Ale i bez nich to byl čtyřhodinový výstup s pěknou dřinou. Před vrcholem, kdy se kaňon změnil v širokou zarostlou pláň, nám dalo slunce vědět, že jsme malinko pod rovníkem a pálilo téměř kolmo na hlavu a ještě znásobovalo svou sílu odrazem od sněhu. V sedle jsme se rozloučili s naším průvodcem.Ještě nám ukázal v dálce dobré místo k přenocování. Naznačil,že přijde změna počasí, pokynul nám a horám, aby nás velký duch hor ochraňoval a na koni odklusal zpátky do jeho zapomenuté vesničky a nám zůstaly jen pěkné vzpomínky. K večeru opravdu přišla sněhová bouře, ale jak rychle přišla, tak rychle odletěla. Zůstalo po ní jen všechno bílé.

9.6. 2003 - To údolí s řekou pod horou Sacra, odkud tak najednou přišla včerejší bouře se jmenovalo Angocancha (Anhokanča).Ráno jak údolí osvítilo slunce sníh roztál a my jsme vyrazili do posledního sedla tohoto putování. I když sedlo Yaucha bylo opět pětitisícové, už jsme neměli větších problémů. Náš organismus byl již natolik aklimatizovaný, že jsme se mohli směle vydat na naši hlavní horu, pro kterou jsme do Peru jeli.

10.6. 2003 -  Poslední noc v této části Cordiller jsme přenocovali u jezera Jahuakocha(Chavakoča). V noci někde vysoko v horách spadla lavina. Nebylo ji vidět, jen slyšet, ale to pořádně. Brzy ráno vyrážíme posledním údolím do výchozí vesničky Lamak, odkud jsme před deseti dny vycházeli. Neseme si sebou zážitky na celý život a nostalgie, kterou si každý z nás prožívá se navenek projevuje mlčením, častějšími přestávkami a zasněnýma očima, které hledají v dálce všechna ta údolí a kopce, které jsme přešli a všechny ty lidičky, které cestou potkali. Ahoj Huayhuashi a dík, že jsi nás tak hezky přijal.

Nyní přeskočíme pár dní, které jsme strávili v Huarázi odpočíváním, nabíráním nových sil v termálních lázních, přejezdem do Yunqay, vesničky pod Huascaránem a hlavně přípravou na vlastní výstup.

Těm, co spí věčný spánek pod Huascaránem cituji z deníku: „Vzduchem létaly kameny a obrovský vír nás srazil všechny k zemi. Ležel jsem na třesoucí se zemi na břiše s tváří přitisknutou ke kamennému svahu. Těch několik minut se zdálo celou věčností. Nemyslel jsem na nic, než na záchranu holého života. Když bylo po všem, vylezli jsem na blízkou skálu, odkud bylo tábor československé expedice dobře vidět. Strnuli jsme hrůzou. Tam, kde se ještě před několika málo hodinami třepotala nad pestrobarevnými stany červenomodrobílá vlajka, kde se pohybovali lidé a stoupal kouř táborových ohňů, bylo vidět jen pusté kamenné moře“.

Výpověď Tooru Sasakiho. Úryvek z knihy Jana Suchla: Cesta končí pod Huascaránem.

13.6. 2003 - Dnešní den začínáme vydatnou snídaní, kterou nám připravila naše domácí. Rozloučili jsme se s paní Rusalindou, která nám dala požehání a malý talisman, který nás má chránit. Vzali jsme těžké batohy, kde máme nabalen všechen horolezecký materiál, který je potřeba do sněhu a ledu a nechali se odvést do vesničky Mucho. To je nástupní místo a sídlo horské policie, která má za úkol hlavně vybírat vstupné do národního parku, zapisovat horolezce, kteří jdou nahoru, odepsat horolezce, kteří sešli dolů a na konci sezóny udělat inventuru. Řidič nám sice zastavil před policejní stanicí, ale nebylo to nic platné, protože policie se ještě neprobrala z letního spánku do nové sezony. Dveře byly zatlučené prknama a tak jsme se museli zapsat v hostinci, kde je kniha umístěna mimo sezonu. Já jsem byl v letošní sezoně zapsán jako druhý a Dagmar třetí horolezec. Mělo to výhodu, že jsme neměli komu zaplatit za vstup.
Z vesničky Mucho do prvního tábora je to 1200 m převýšení. Příroda, kterou šlapeme nahoru se mění s narůstající výškou. Nejprve míjíme nesčetná malá políčka, pak vcházíme do lesa a nakonec jdeme po obrovské skále, plné pestrobarevných rostlin a křovin. Huascarán není jen sníh a led. Do prvního tábora ve výšce 4200 metrů přicházíme kolem třetí odpoledne. Malá cedulka umístěná na jedné z mnoha kamenných teras říká, že jsme na místě zvaném Moréna Camp a že na vrchol zbývá 2568 metrů. Terasy se zelenou travou, s vodopádem a pohledem do údolí, které je více než kilometr pod námi, to je jedinečná nabídka postavit na tak hezkém místě stan.

14.6. 2003 - Ráno nás vítá bezoblačná obloha a severní i jižní Huascarán se zdá na dosah ruky. Po snídaní, už ne tak bohaté jako v Yunqay, jsem vyšli do druhého tábora. A tady jsem udělal chybu. Za tímto táborem jsme se měli dát doprava a traverzovat po kamenných plotnách k chatě Rifugio Don Bosco, ale my jsme šli kolno nahoru po staré průvodcovské cestě, po které se od postavení chaty už nechodí. Chybu v mém rozhodnutí jsme naplno pocítili po nástupu na ledovec, který byl plný podélných i příčných trhlin a ty byly překryté nově napadlým sněhem. Z dálky to vypadalo jako krásná neporušená sněhová pláň, která by se dala,kdyby to byla pravda, projít za dvě hodiny. My museli zkoušet cepínem každý krok, jestli je sněhový most přes trhlinu dost silný, aby nás i s batohem unesl. Je to více plazení než chůze, vysilující fyzicky i psychicky a to ještě, když se nabídne pohled na ostatky horolezce, který to štěstí přejít trhliny, neměl a do jedné z těch bezedných děr spadl.

Do druhého tábora přicházíme dost vyčerpáni, ale ve zdraví. Slunce již zapadlo za hřebeny Cordillera Negra a vesnice dole se začaly rozsvěcovat a my musely ještě postavit stan a uvařit, ono i postavit stan ve výšce 5500 m není nijak snadné. Napřed vykopat kousek roviny ve sněhovém svahu pak postavit stan který v údolí stavíme se zavřenýma očima v této výšce trvá nekonečně dlouho,ale odměnou jsou nám krásné čisté výhledy a ozářený vrchol Huascaránu zapadajícím sluncem je pohled , na který se nezapomíná.

15.6. 2003 -  V noci je zima jak v ruském filmu. Únava z předchozího dne a napětí ze dne příštího nám nedává spát. Ale to už znám z předcházejících výstupů, že noci v těchto výškách jsou dlouhé a bezesné. Ráno balíme ještě za hluboké noci. Měsíc je v úplňku a tak blízko nad námi, že by se pod jeho svitem dalo číst. Vzhledem k množství nového sněhu, musíme využít k výstupu noční a ranní hodiny. Po ozáření sluníčkem dochází ke zhoršení podmínek, narůstá nebezpečí lavin, zhroucení sněhových mostů a pádů do ledovcových trhlin. Kousek nad naším táborem začínáme opět kličkovat mezi trhlinami, cesta se prudce zvedá do příkrého ledového žlabu. Krásné ráno, které se zrodilo z tiché bezoblačné noci, nás zastihlo pod seraky velkými jako třípatrový barák. V duchu odhaduji, že ten menší, hluboko nakloněný nad terénem, se tuto sezonu určitě zhroutí. S Dagmaru jsme navázáni na jednom špagátě a jistí nás cepín hluboko zapíchnuty do sněhu. Už vím proč sněhové kotvy zdomácněly právě v Andách.

Protože při ujetí jednoho z nás by trhnutí cepín neudržel a vyjel ze sněnu jako nůž z másla. Poslední úsek do sedla Qarganta vede souběžně se dvěmi hlubokými trhlinami. Vystupujeme strmým svahem a pod námi se otvírá obrovská díra v ledovci „fujtajbl to je jáma“. V sedle si dopřáváme chvilku odpočinku na občerstvení a už jen na lehko bez batohu pokračujeme dál k vrcholu. Tady se do nás opřelo tropické slunce se vší silou. Únava,spousta sněhu nalepená na mačkách nás brzdí a ticho přerušuje jen namáhavý dech, jak se tělo snaží zajistit dostatek kyslíku pro všechny tělesné funkce. Téměř sedmitisícový Huascarán a mé „křížky“ dávají najevo svou přítomnost v každém kroku. Tady se ztrácejí běžné starosti a zůstává jen dřina výstupu a odpočítávání kroků, které dokážeme udělat bez odpočinku.

Ve výšce 6600m zůstáváme sedět na sněhu a i když to nikdo neřekne nahlas, je nám oběma jasné, že se musíme vrátit. Vrchol je sice vidět a pokušení je velké, ale abychom se ve zdraví vrátili, musíme poděkovat hodným skřítkům a nastoupit cestu zpět. Do stanu jsme přišli až pozdě v noci.

16.6. 2003 - Při představě dnešních 2300 výškových metrů sestupu se musím omluvit svým nohám a slíbit jim, když mě donesou dovčera do Yungay, že je položím aspoň na dva dny do postele a nebudu s nimi hýbat. Ten slib jsem splnil..

Na závěr našeho putování po Peru nám zbývalo ještě trochu času, tak otřepání jsme naše zdecimovaná těla rozehřáli v přírodních horkovodních lázních Baňos Termal Chancos a večer si nacpaly své žaludky v Yungayské hospodě a naplánovali Santa Crus trek, podle informací nejhezčího v Cordillerách.

K jezeru Langanuco jsme se nechali vyvést kolektivem. Sice byl dražší než pro domorodce, ale řidič nás provezl kontrolou a dovezl až k jezeru, kde je památník našich horolezců, které v květnu 1970 při zemětřesení zavalila kamenná lavina. Pomníček se nám nepodařilo najít. Tak vám převyprávím legendu o skřítku:

„ Ichic Ollco, který u toho jezera žil, byl malý mužíček se špičatýma ušima, směšným obličejem, krátkýma nohama, tlustýma rukama, měl sklony krást malé děti a mladé krásky. Jednoho dne se malý klouček z vesnice vydal k horám a u jezera Langanuco potkal skřítka Ichic Ollco. Skřítek si s kloučkem hrál a přemlouval ho, aby s ním zůstal ještě aspoň chviličku a pak další a další. Pak konečně svolil, aby se klouček vrátil domů, ale musel slíbit, že se vrátí. Ve vesnici dítě zaklepalo na dveře svého domova, ale otevřel mu podivný cizí člověk. Když se chlapec podivil, řekl, že jeho rodiče už před mnoha a mnoha lety zemřeli. Chlapec se slzami v očích se vydal na cestu zpátky do hor, ale každým krokem zestárnul o deset let, až se nakonec u jezera Langanuco proměnil v prach.“

I když jsme se pořád pohybovali v mém splněném snu o divočině Jižní Ameriky a byli ztraceni v obrovských horách, kdesi v hlavě se stále častěji vynořovala píseň Wabiho Ryvoly:

Cár bílých mračen, klín šedivých kačen,

má tulák rád nad hlavou.

Já hlavu kloním, oči rukou cloním,

nikam nespěchám, mám času dost.

Na světě má tulák spoustu kvítí,

ale jenom jeden rodný dům,

cestou zpátky slunce mu vždy svítí

a tak obracím hlavu k nebesům.

Milý čtenáři, zde bychom se chtěli s vámi rozloučit, vše co jsme v Peru během našeho putování viděli i slyšeli, co vše jsme prožili, bylo napsáno.

A tak někdy nashledanou hory, pouště a lidé !
Hasta la vista, amitos!

ZPĚT>>>