Úvod

Hradba bílých hor Kavkazu je vzpomínaná už starými Řeky. Tady na jižním úpatí kavkazských skal dal přikovat vládce bohů Zeus Titána Prométhea za to, že odnesl z Olympu oheň a daroval ho lidem. O minerálních pramenech – Narzanech – vytěkajících z tektonických zlomů, se tvrdí, že jsou nápojem reků. Údolí plné překrásných květů a divokých řek. Bělostné vrcholky a rozlámané ledovce padající z vrcholů hluboko do údolí. A tohle všechno stráží vyhaslý vulkán Elbrus, který přehlíží z výšky 5642m celý hlavní hřeben přes krásné údolí Baksanu. Tak toto všechno je bájný Kavkaz.

Popis

Velký Kavkaz leží na rozhraní Evropy a Asie a probíhá rovnoběžníkovým směrem. Táhne se od Černého moře po Kaspické v délce 1180 km a šířka místy dosahuje až 180 km . Rozkládá se na ploše 440 000 km2, což je 9x více než Slovensko. Kavkaz se dělí na západní, centrální a východní. Nejvyšší vrchol západního Kavkazu je 4040m vysoký Balšoj Dombaj Ulgen. Zavlažován četnými dešti má bujnou vegetaci. Východní Kavkaz nemá skoro žádné ledovce, přestože dosahuje výšky přes čtyři tisíce metrů. Toto vyprahlé horstvo se podobá horám Střední Asie. Nejvyšším vrcholem je tu Tebulosmta vrchol vysoký 4493m. Nejzajímavější, centrální Kavkaz, vyhledávají turisti i horolezci celého světa. Jeho délka je 200 km a je ohraničený průsmyky Kluchorským a Křížovým. Tady se nachází i sedm kavkazských pětitisícovek. Nejvyšší Elbrus se západním vrcholem 5642m a východním 5621m. Dále jsou to nejvýchodnější Kazbek 5043m, který stejně jako Elbrus je vulkanického původu. Ostatní vrcholy, Dych Tau 5198m, Šchara 5184m, Koštan Tau 5145m, Puškinův štít 5100m, Džangi Tau 5051m, leží v Bezingijském masivu. Tento asi 20 km dlouhý podkovovitý útvar, kde stěny přesahují délku 2000m, je po horolezecké stránce nejzajímavější oblastí Kavkazu. Dolina Bezingij byla i cílem horolezců z Československa, kteří tu zaznamenali několik významných úspěchů. Tady teče i nejdelší kavkazský ledovec Bezingijský ledovec. Celý centrální Kavkaz je značně zaledněný. Registruje se tu 1389 ledovců s celkovou plochou okolo 1965 km2. Severní strana má trojnásobné zalednění proti jižní a devět desetin zalednění připadá na centrální Kavkaz.

Obyvatelstvo Kavkazu se skládá s mnoha národů. Žijí zde např. Gruzíni, Arméni, Čečenové, Osetinci, Adygejci, Kabardinci, Abcházové, Dagestánci, Kurdové a další. Oblast Příelbrusí se nachází v autonomní oblasti Kabardino-Balkarijské. Bohužel po rozpadu Sovětského svazu se stal Kavkaz místem mnoha potyček a bojů mezi těmito národy. Čím více na východ tím vice roste také riziko konfliktu.

Cesta

Pro návštěvu téhle krásné oblasti volíme CK Rajbas, která nám zajišťuje potřebné formality, a jejich program nahrazujeme programem vlastním. Konečně přichází očekávaný den a my odjíždíme vlakem ze Zlína do Prahy, kde po hodinovém zpoždění letadla společnosti Pulkovo se konečně odlepíme od země. Dvě hodiny ve vzduchu uběhli a jsou tu první dojmy z Ruska. Po přistání na petrohradském letišti posunjeme ručičky na hodinkách o dvě hodiny dopředu a stavíme se do fronty, abychom zjistili, že místa v hotelu pro transfer zajišťují teprve po příletu a tak znovu čekáme. Konečně je vše vyřízeno a autobus nás odváží do hotelu. Ten je na okraji Petrohradu a kvalitou v nás nebudí žádné nadšení. Přesto v postelích s čistým povlečením rychle usínáme.

Ranní autobus pro odvoz na letiště přijíždí asi se čtvrthodinovým zpožděním, a jak se ujišťujeme i později, je to tady normální a nikoho to neudivuje. Po přistání v Minerálních vodách nás čeká kromě majitele kempu Osmana, také vedro kdy teplota vyšplhala na 36°C . Osman nás odváží do vesnice Elbrus. Kolem silnice nabízí místní obyvatelé k prodeji své produkty. Taky my zastavujeme a kupujeme meruňky. Při stoupání dolinou Baksan auto ztrácí tah, údajně špatným benzínem, a líně se posunuje do kopců. Alespoň je čas prohlídnout si krásy doliny. Na ruské poměry je to zanedbatelná komplikace a tak všech osm účastníků letecké cesty je po příjezdu do kempu spokojeno.

Hřeben Kolbashi

Když večer po příjezdu autobusu zjišťujeme, že povolení pro vstup do hraničního pásma bude nejdříve za dva dny, měníme původní program. Ráno jdeme přes vesnici Elbrus, kde nakupujeme chleba a sýry, na hřeben který se táhne od vesnice severozápadním směrem k Těrskolu. Prudkým stoupáním rychle nabíráme výšku a na hřebenu obdivujeme hlavní vrcholy Kavkazu. Jantugan, Ulukara, Bzedukh, Ushba, Donguzorun, Nakra Tau. To jsou jména, která v nás vyvolávají vzpomínky na přečtené knížky s nádechem exotiky. Lezení v pevné skále střídají rozlámané úseky a místy i suť. Den končíme na sněhovém poli, kde stavíme stany a po večeři před stanem opět obdivujeme scénu, kterou nám příroda nabízela po celý den. Podle mapy pojmenováváme další vrcholy a s dalekohledem v ruce hledáme cestu na naše příští cíle.

Probouzíme se do krásného rána. Hřebenem pokračujeme k vrcholu Těrskolak. Za vrcholem Artykolbashi, vysokém 3584m, nás zastavuje hluboký zářez a plotna na kterou si bez lana netroufáme. Proto scházíme z vrcholu bočním hřebenem do Těrskolu. Tady opět vidíme ruské kontrasty, kdy vedle rozbitých plechem pokrytých chatrčí vyrostl nový výstavný hotel. Také základny a ubytovny, které byly minulým režimem postaveny, jsou nyní dost zoufale vyhlížející budovy. Po návštěvě obchodu odjíždíme autobusem za 20 Rublů do naší základny v kempu u vesnice Elbrus.

Bzhedukh

V 9 hodin se nám daří probudit majitele kempu. Ten je na to evidentně zvyklí, protože nám ochotně vydává propustky, které měly být už minulý den. Rychle balíme a za pár minut už šlapeme po silnici údolím Adyl Su, znamenající v překladu Krásná řeka, až k horolezecké základně. Tady se stáčí naše kroky k ledovci Kashkatash a po jeho moréně stoupáme k Bzhedukhu. V závěru scházíme na ledovec, kde obouváme mačky a navázáni na lano překonáváme první ledopád. Vystupujeme na plato, kde mezi Bzhedukhem a Ulukarou kopeme plošinu pro stan. Večeři nám doplňují výhledy na oba vrcholy Elbrusu, hřeben Irikchat i náš minulý hřeben. Toto jsou ty chvíle v horách, kdy pod obrovskými štíty zažíváme pocit radosti a štěstí, kterým se nemůže nic vyrovnat. Cesta ledopádem do sedla na hřebenu Bzhedukhu, vypadá odtud dost hrozivě a příkrý svah napříč přerušený velkým odtrhem se nám zdá na třetí stupeň obtížnosti dost těžký.

Ráno odcházíme do ledopádu a bez problémů postupujeme až k odtrhu. Hledáme jeho slabinu. Michalovi se daří ledovcová stěna, vysoká asi osm metrů, úspěšně zdolat a až tady zjišťujeme, že svah nad odtrhem není tak příkrý jak se zdál zespodu. Po zajištění se pokouším dostat za ním a vybírám ledovcové skoby. S jedním cepínem se v horní části neudržím a padám do lana. Po dalších pokusech se rozhoduji vyprusíkovat. Z hřebene se však začíná uvolňovat sníh a sjede první lavinka. Po dalším přídělu tentokrát o hodně větším, balíme a začneme scházet.

Další den sestupujeme. Tentokrát poněkud blíž ledovci. Při sestupu zjišťujeme, proč cesta vedla tak vysoko nad ledovcem a jsme rádi, že máme nestabilní balvany, hrozící překlopením, konečně za sebou. V dolní části ledovce ještě zkoušíme lezení v ledu a vyproštění z trhliny.

Elbrus

V kempu konstatujeme dobrou kondici a další den už stoupáme z Těrskolu k Elbrusu. Taxík z kempu do Těrskolu se nám podařilo asi po čtvrthodině usmlouvat z 300 rublů na 80 a jak se dovídáme později, nebylo to naší šikovností, ale hrozbou ztráty výdělku taxikáře, protože asi za 10 minut jel autobus. Cesta z Těrskolu kolem observatoře není nijak náročná. Charakter krajiny se tu změnil. Žulové skály nahradily vyvřelé horniny andezitu a svahy nejsou tak členité. Až po „Ledovuju bazu“ je cesta jasná a chodník nás vede neomylně vpřed. Tady se rozhodujeme kudy dál. Nakonec volíme pravou část a přes trhliny jdoucí naštěstí rovnoběžně s naším směrem vystupujeme na horní rovnější část a pak pohodlně k „Prijutu odinadcati“. Špína a nepořádek předčily naše očekávání. Torzo staré vyhořelé chaty se tyčí nad něčím co má být chata nová. Do té se ani neodvažujeme nahlédnout a tak stavíme stan na skalnaté plošině nad Prijutem. Kolem to připomíná mraveniště, kdy mravence nahradili lidé. Brzy uléháme, ale nebyla nám přána klidná noc. Hluk našich běloruských sousedů střídá vítr.

Vstáváme před druhou hodinou a v půl třetí vycházíme. Kolem jezdí rolby vyvážející turisty až k Pastuchovým skalám, pojmenovaným podle topografa, který jako první zdolal oba elbruské vrcholy. Před námi se už vine had ze světel čelovek. Předcházíme pomalejší účastníky. V sedle zjišťujeme, že termoska zůstala ve stanu a tak po zakousnutí do tyčinky pokračujeme ze sedla příkřejším svahem k vrcholu. Poslední metry, přestože skoro po rovině se nekonečně táhnou. Konečně v 6:30 hod. stojíme na 5642 metrů vysokém západním vrcholu. Kruhový výhled na okolní štíty ruší pouze východní vrchol. Po vrcholovém foto přichází další účastníci a my začínáme sestupovat. Do sedla přitáhli mraky a počasí se začíná kazit. To spolu s únavou rozhodlo vynechat východní vrchol a sestoupit ke stanu. Po příchodu dospáváme noc. Odpoledne balíme a sestupujeme k lanovce. Tady je obraz podobný Priutu. Dříve velkoryse budovaný komplex lanovky je v dezolátním stavu a my nechápeme, jak Rusové zahazují možnost lehce vydělat peníze. Zatím vydělává pouze obsluha, která prodává lístky za různé ceny i několikrát.

Dole v Azau nás zláká místní hospoda, které tady říkají „Kofe“ a je jich tu několik, kde si dáváme oblíbený ruský šašlik, což je maso opečené nad ohněm a podávané s chlebem kořeněné koprem, který je tu velmi oblíbený. Jídlo zapíjíme pivem Baltika a v dešti, který se vytrvale spouští, odjíždíme do kempu.

Nalčik a prameny Narzanů

Zatáhlá obloha nás vítá i další den, a tak volíme procházku k Šeldě, nákup potravin a odpočinek po výstupu na Elbrus. Když ani další den nám neukazuje vlídnou tvář, zajišťuje vedoucí „maršrutku“ do termálního koupaliště v dolině Narzanů s návštěvou trhů v Nalčiku. Trh překvapuje svou velikostí i cenami, mnohem nižšími než v obchodech. Je jen málo věcí, které tu nekoupíte. My ochutnáváme typické ruské placky, pirohy – které tady dělají plněné masem, sýrem zeleninou, ale taky marmeládou a ovocem na sladko.

S plným břichem se skládáme do auta a pokračujeme k termálům. Zchátralé koupaliště jeví jen nepatrné známky činnosti na zlepšení této atraktivní lokality. Voda o teplotě 40°C nedává možnost velkého plaveckého výkonu, avšak její blahodárné účinky se projevují znamenitě na uvolnění našeho znaveného těla.

Gumachi a Zelená gostinica

Ráno déšť ustává a my stoupáme opět údolím Adyl Su. Tentokrát je cílem Zelená gostinica a vrchol Gumači. Cestou na nás padají poslední kapky, ale na tábořiště přicházíme za slunka. Přestože původně měl stát stan trochu výše, pěkné prostředí s tekoucím pramenem vody nás zláká a my zůstáváme.

Začátek cesty začíná sice se sluncem, ledovec nás však opět přivítá další vodou padající shora. Skoro tři hodiny trávíme pod pláštěnkou na skále a věříme ve změnu k lepšímu. Ta konečně přichází a my vystupujeme v mracích na 3582m vysoký vrchol Gumachi. Ten nás přijal sněhovou přeháňkou. K sestupu volíme druhou stranu, přes sedlo Gumachi. Odtud vede „slaňák“ na ledovec po kterém se rychle vracíme ke stanu.

Azurově modré nebe - tento obrázek vidíme po rozepnutí stanu dalšího dne, kdy sestupujeme jedním z nejkrásnějších údolí Kavkazu, provázeni krásnými pohledy horských velikánů Jantuganu, Gumachi a Ulukary. V „šašlikárně“ Šchelda ochutnáváme další ruské jídla a opět spokojeně chválíme ruskou kuchyni.

Donguzorun

Poslední výstup. Balíme jídlo na čtyři dny a údolím Yusengi se přibližujeme našemu cíli – Donguzorunu. V nádherném počasí nám cesta rychle ubíhá a my stojíme před vojenskou kontrolou v širokém údolí. To jsou poslední lidi, které vidíme. Udolím se vinou nitky divokých potoků, které přecházíme po úzkých chatrných lávkách. Cesta je vyšlapaná pouze od krav. Zastavujeme a podle nejasného popisu hledáme místo k bivaku. Po přejití ledovce máme štěstí. Rovné místo pro stan, potůček s vodou na vaření i koupání a to všechno za výhledu na pověstnou stěnu Donguzorunu. Opět dalekohledem prohlížíme trasu výstupu. Tentokrát už jasný popis vede náš pohled k vrcholu.

Ráno jen s nepatrnými mráčky, dává naději úspěšného zdolání vrcholu. Žebrem lezeme po skalnatých a sněhových plotnách na hřeben. Začíná se zatahovat. Čím blíže k vrcholu tím více slyšíme zřetelný praskot a na hřebenu je i cítit elektrické výboje. Zkoušíme postupovat po hřebenu k vrcholu, ale po záblesku přicházející bouřky se rychle vracíme a připravujeme slanění. S první délkou začíná pršet. Po slanění na rampu se rozhodujeme přečkat nepohodu pod převisem. Odtud nás asi po hodině vyhání vítr se sněžením. Scházíme po sněhovém svahu za hustého sněžení. To trvá skoro tři hodiny a s přibližujícím se stanem začíná svítit sluníčko.

Příští den vyplňujeme vycházkou k sedlu Betcho a zkoušením různých způsobů jištění. A je tu poslední den v horách. Sestup po moréně, přechod potoka ke kontrole, poslední smutné pohledy k vrcholům a sestup do údolí Baksanu. To jsou naše poslední chvíle v horách.

Odjezd

V kempu chystáme věci pro odvoz autobusem, který odjíždí o den dříve. Uvědomujeme si, jak hrozně rychle utekli tři týdny a jak neradi budeme odjíždět z těchto krásných hor. Poslední den se jdeme podívat do Těrskolu, stavíme se u pramene Narzanů, a prohlížíme Čeget – nejmoderněji vybavené středisko v této oblasti. A už je tu balení, odjezd na letiště v Min. Vodách a let do Petrohradu, který byl zpestřený neplánovaným přistáním v Krasnodaru pro natankování nádrží. Čas strávený na letišti ve frontách při vyřizování hotelu a čekání na autobus se pomalu vleče. Konečně hotel. Tentokrát blíže středu města u stanice metra. Je taky lépe vybavený. Volný den v Petrohradu trávíme jeho prohlídkou. Dojem z první návštěvy rozbitého a špinavého předměstí rychle nahrazují nové dojmy z centra. Tentokrát opravené památky na Něvském prospektu, Zimní palác, Národní muzeum, nábřeží Něvy i s legendární Aurorou a mnoha parky, to je ta pěknější tvář Petrohradu, svědčící o jeho významu za carského Ruska. Plné obchody luxusního zboží, hospody a hotely, dostatek jídla všech druhu to mění náš pohled na dnešní Rusko. Bohužel ceny za vstupné, do kostelů a muzeí dosahují až 300 rublů a my se musíme se spokojit jen s pohledem zvenku. Tento dojem kazí jen reklamy zahraničních společností. Na letiště se dostáváme až o půlnoci. Tady čekáme na ranní odlet. Tříhodinové zpoždění letadla nás už nemůže rozházet. Znovu jen nemůžeme uvěřit, že tři týdny jsou pryč a my už další den budeme opět žít všední život u nás doma.

ZPĚT>>>